ÚSTAVNÍ PRÁVO PROŠLO SENÁTEM! co bude dál?

Vážení, co ještě říci po tom včerejším velkém, vítězném dni?
Na obrázku nahoře, vše pojato poněkud humornější formou. Pojďme se ale na věc podívat i kapku vážněji. Protože to, co se včera povedlo, se opravdu jen tak nestává. Nejen proto, že se ústavní pořádek u nás za poslední desetiletí měnil opravdu minimálně. No a aby si občané vlastně sami změnili Ústavu – a to ještě ohledně možnosti obrany se zbraní, to je dozajista světové unikum. Což mi poslední dny dokola opakovali i mnozí vrcholní politici.

K praktickému významu a dopadům tohoto. Že „je to k ničemu“, to říkají buď ti, co o věci pranic neví, anebo jim celý dopad tohoto dosud nedochází. Anebo ti, kteří to právě vědí až moc dobře, ale s touto věcí díky své ideologii bytostně nesouhlasí a děsí se jí. A to nejen proto, že při každé změně zákona o zbraních se bude muset právě k této, do Listiny základních práv a svobod nyní vložené klauzuli, pochopitelně přihlížet. Či že právě toto se nyní stane dosti zásadním vyjednávacím argumentem, kdyby se třeba zase další tlaky Bruselu soustředily na omezení možnosti nošení jak zbraně, vlastněné na zbrojní průkaz, či dokonce omezení sebeobranných prostředků nebo již objevující se tlaky na nějaké „celoevropské zákazy nožů“. V takovém případě by prostě Česká republika mohla ukázat zdvižený jeden prst, míněno prostředníček. Stejně jako to před časem vlastně udělalo (ale ohledně naprosto jiné oblasti) Německo či nedávno Polsko. Prostě, NIKDE NENÍ NAPSÁNO, že unijní právo je nad ústavami členských zemí EU. Navíc, jde o věc nejen právní, ale i politickou – protože pro Brusel by nebylo jaksi „vhodné“ zkusit říci naplno občanům EU napříč všemi státy, že jejich ústavy jsou jen nějaké bezcenné cáry papíru…
Nyní ale k jinému. Třeba pro moji osobu bylo celé to prosazování „ústavního dodatku“ i jinak přínosné, než jen zásadní posílení mých práv. Ta několikaletá práce s tímto moje a mých kolegů byla sice vyčerpávající, ale taktéž i plná nových zkušeností a poznání. Třeba mou zásadní změnou mínění o politicích. Asi protože na ně každý nadává a já jsem se kdysi o politiku neměl proč zajímat, přejímal jsem tak nějak na ně názor automaticky spíše jen negativní. Avšak pravidelná ligová jednání – tedy setkávání s poslanci, senátory i ministry, členy vlády, mi ale dost v tomto otevřely oči a změnily můj kapku zdeformovaný pohled. Prostě našel jsem mezi nimi i spoustu takových, kteří toto dělají skutečně svým srdcem a dle nejlepšího svědomí. A kteří vyznávají ty nejvyšší hodnoty a u kterých si mohu říkat, že jsem šťasten, že tam takovéto lidi máme. Prostě, nemálo z nich má moji důvěru, obrovskou úctu a vděk.
Dalším poznáním bylo to, že četní lidé, od kterých by člověk rozhodně v rámci našich aktivit čekal pomoc – a přitom mají ve věci dokonce i své zájmy, neudělají pro věc prostě zhola nic. Ať již z lenosti nebo z jakési podivné zbabělosti. Šokem pro vás je, že majitel zbrojního průkazu si hledá bezpočet důvodů, proč nechce vlastně podepsat petici. Anebo vlastník zbrojní firmy „nemá na takovéto věci čas“ a jiný ani petici do svého krámu na zbraně, dávat prý nebude. To člověk pak jen zírá a ubírá mu to motivaci vůbec něco dělat.

Stejně pro vás pak je pro vás nepochopitelné, když proti prosazování „ústavního dodatku“ vystupuje opakovaně provozovatel „osvětových zbraňových stránek“. Anebo dokonce po léta věci cíleně škodí přední činovník organizace, který je jako jeden z mála dokonce z (našich) členských příspěvků placen „za ochranu práv a zájmů českých majitelů zbraní“. A jeho příspěvky o „ústavním právu“ nejsou daleko od rétoriky a argumentace pana Dienstbiera. No naštěstí takové hlasy nebyly v té námi rozpoutané kampani a následné podpoře té obrovské masy občanů prakticky slyšet, ale hlava vám to prostě nebere.
O to více vás pak překvapí, mile potěší či dokonce dojme to, že opravdu moc někdy pro věc dokážou udělat lidé poměrně nenápadní, skromní, pro vás do té doby neznámí. Prostě ti, od kterých byste to nečekali. Takoví, kteří dokonce ani nemají zbrojní průkaz. A i podobní dokázali naší věci nezištně a někdy přitom zásadně pomoci. Buď dokázali sami, coby jednotlivci kupříkladu nasbírat i tisíce podpisů petice – anebo zvláště při lokální komunikaci se senátory dokázali opravdu neuvěřitelné výsledky. To člověku pak zase vracelo důvěru v lidi a dávalo sílu na věci pracovat dále.

• 

• 

• 

• 

Co říci na závěr? Třeba to, že i nyní, pro prosazení změny Ústavy v náš prospěch, bude v rámci naší LIGA LIBE rozhodně co dělat. Protože „ti z druhého tábora“ už nám prostě nikdy nedají pokoj. Nyní je to například, pro mnohé lidi dosud svým rozsahem netušený, problém olova – anebo probíhající ohrožení samých základů myslivosti ekoteroristickými likvidačními přílepky. A lákavá, jak nám i sami píšete, je i tzv. doktrína „Můj dům, můj hrad“, tedy zákonná právní úprava ohledně „obrany domova“. Stranou z hlediska našich aktivit nebude rozhodně stát i rozjíždění onoho dobrovolnického systému branně bezpečnostních rezerv, podporovaných státem. Toho, který by mohl být nejen přínosným pro české majitele zbrojních průkazů, ale také do budoucna velmi užitečným k rapidnímu zvýšení obranyschopnosti naší vlasti i možnostem zvládání extrémních situací na poli bezpečnosti. Úkolů a „ligových“ cílů je tedy dost a dost, ne?
Prostě nedáme se. A vy nám prosím zachovejte přízeň a podporu, bez té to totiž dělat nejde.
Díky za to moc!!!