„Právo bránit život svůj či život jiného člověka i se zbraní je zaručeno za podmínek, které stanoví zákon.“
Mění se tímto návrhem Ústava ČR? Ne, přímo samotná Ústava se nemění, návrh spočívá ve vložení této výše uvedené, jednoduché výstižné věty na konec čl. 6 odst. 4 tzv. Listiny základních práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku ČR.
Sumarizace mýtů:
- Nepravdivý mýtus 1): „Občané budou mít právo střílet lidi jako na divokém západě“.
- Nepravdivý mýtus 2): „Nemá to smysl, protože už teď máme výborný zákon o zbraních“.
- Nepravdivý mýtus 3): „Je to zbytečné, protože EU si stejně prosadí odzbrojení, když bude chtít“.
- Nepravdivý mýtus 4): „Je to namířeno proti sjednocující legislativě EU a poškodí se tím vztahy mezi ČR a EU.
- Nepravdivý mýtus 5): „Efekt, aby se lidé mohli dovolat snáze ochrany práva obrany se zbraní, nelze očekávat, návrh by jej dokonce ještě zúžil“.
- Nepravdivý mýtus 6): „Nemá to smysl bez navazujících zákonů“.
- Nepravdivý mýtus 7): „Budou vznikat nebezpečné domobrany a extremistické bojůvky, které budou brát zákon do vlastních rukou“.
- Nepravdivý mýtus 8): „Lidé se budou neúměrně ozbrojovat“.
- Nepravdivý mýtus 9): „Stát rezignuje na ochranu obyvatel, pro zajištění bezpečnosti máme policii, kterou si platíme“.
- Nepravdivý mýtus 10): „Civilista nemá potřebný výcvik k rozeznání vraha či teroristy a zásahu proti němu“.
- Nepravdivý mýtus 11): „Je zbytečné podporovat zbraně, čím méně zbraní, i když legálních, tím menší kriminalita“.
- Mýtus 12): „Jde to i bez změny Ústavy. Ústava přece není trhací kalendář“.
- Mýtus 13): „Jsme bezpečná země, tak proč se tím zabývat?“.
„Občané budou mít právo střílet lidi jako na divokém západě“
Není tomu tak. Smyslem návrhu není parametricky rozvolňovat, rozšiřovat nebo dokonce rozdávat zbraně, ale jen zakotvit stávající vyhovující stav na ústavní úrovni. Občané budou moci nadále činit, jako dosud, pouze to, co jim umožňuje trestní zákoník – především v rámci paragrafů o nutné obraně a krajní nouzi. Nikdo tedy nezíská větší právo proti komukoliv či čemukoliv použít jakoukoliv zbraň. V textu změny Listiny či v textu důvodové zprávy není náznak zvýšení tohoto oprávnění, není tam ani nic o rozdávání zbraní. Naopak je pozitivní, že návrh ústavně nepřímo podporuje ochranu i opatřením nezbytným k zajištění bezpečnosti (bezúhonnost, bezpečné uložení zbraní, atd.). Zakotvení ústavního práva na zbraň u nás by mělo zcela jiný základ než např. v USA. Díky centrálnímu registru zbraní u nás totiž v každou chvíli policejní orgány ví o každé legální zbrani, a o každém legálním držiteli zbraní. Navíc držitel zbraně musí být u nás nejen bezúhonný, ale také tzv. spolehlivý, tzn. na rozdíl od USA, nejen, že držitel nesmí páchat trestné činy, ale ani občanské přestupky. Naopak ve zmíněných USA má ústavní právo úplně jiný rozměr, žádný plošný registr zde neexistuje, a federální vláda nemá ani přehled, kdo a kolik vlastní zbraní, neb v každém státě existuje odlišná úprava, a na rozdíl od nás v mnoha státech USA kupce zbraně nikdo neprověřuje.
„Nemá to smysl, protože už teď máme výborný zákon o zbraních“
Nyní máme skutečně po odborné stránce parametricky výborný zákon o zbraních, který prověřeným lidem umožňuje vlastnit zbraně pro sebeobranu i koníčky. Jenže právě to „nyní“ je dočasné, v budoucnu by např. při vzniku nějaké autoritativní vlády nebo třeba pod vlivem směrnice EU o zbraních mohl být náš kvalitní zákon o zbraních pozměněn v neprospěch občanů a na úkor bezpečnostní situace. Jsou zde tedy závažné důvody pro to, abychom prozíravě vytvořili právní rámec, který nám umožní současný stav, který je funkční, prověřený a dobrý, udržet i nadále. V opačném případě by hrozilo, že se spousta zbraní dostane do ilegality, a nastal by reálný bezpečnostní problém.
„Je to zbytečné, protože EU si stejně prosadí odzbrojení, když bude chtít“
Dle smluv EU spadá vnitřní bezpečnost do kompetence členské země a zakotvení ústavního práva na zbraň by tuto kompetenci symbolicky posílilo. Zakotvení ústavního práva by dalo jistoty, a tím eliminovalo zbytečné antipatie k EU a obavy z nadměrných unijních regulací v oblasti bezpečnosti a zbraní. V současnosti probíhá soudní řízení u Soudního dvora EU ve věci české žaloby na neplatnost EU směrnice o zbraních, kterou podala naše země v r. 2017. Předpokládá se, že soud rozhodne na podzim 2019.
„Je to namířeno proti sjednocující legislativě EU a poškodí se tím vztahy mezi ČR a EU“
Počet občanů jakkoliv přímo nebo nepřímo sympatizujících s legálním vlastnictvím zbraní a s legálním používáním zbraní a sebeobranných prostředků představuje v ČR bez přehánění více než 1 milion lidí, čili také 1 milion voličů. Většina těchto občanů sleduje situaci v legislativě a zcela reálně jsou přesvědčeni o tom, jak nesmyslná a svým dopadem na řádné občany neodůvodněně zlá, je tzv. evropská zbrojní zákazová směrnice zmíněná již v bodech 2. a 3. Tím vznikají a jsou zesilovány další zbytečné proti euro-unijní nálady a podporují se tím „czexitové“ postoje občanů ČR. Za tohoto stavu reálného přesvědčení a vědomí tak velkého množství občanů by zavedení symbolické ústavní jistoty vzalo argumenty proti-evropským rétorikám a uklidnily by se tím nálady nemalé části veřejnosti. Díky ústavní garanci by tedy právě naopak, a to s naprostou jistotou, došlo k efektu obnovení důvěry v ušlechtilou myšlenku evropského společenství.
„Efekt, aby se lidé mohli dovolat snáze ochrany práva obrany se zbraní, nelze očekávat, návrh by jej dokonce ještě zúžil“
Není pravidlem, že nutnou obranu apod. je „vždy“ možno vést i se zbraní. To je v současnosti pravda, ale toliko na zákonné úrovni. Na úrovni ústavních předpisů, resp. jejich vztahu k úrovni zákonné se vždy, stanovují-li se určitá opatření, která mohou výkon zaručených práv ovlivnit (zejm. omezit), provádí tzv. test přiměřenosti (proporcionality). S ohledem na přístup ke zbraním v současném západním světě (o většině zbytku světa nemluvě) lze předpokládat, že testem proporcionality by mohl projít i velmi zužující výklad, který by třeba možnost použití zbraně v obraně akceptoval, ale naprosto by jej oddělil od práva zbraň mít a případně nosit. Vlastnictví a nošení obranných prostředků je obvykle velmi omezováno (takové nápady doléhají i k nám, např. viz nedávná zpráva Evropského parlamentu doporučující omezení vlastnictví a nošení nožů). Jinými slovy za stávajícího stavu lze právo na život, resp. možnost jej bránit a eventuálně i útočníka zbavit jeho života interpretovat i tak, že nemá žádný konkrétní vztah k držení zbraní (naopak omezování zbraní může být prezentováno jako ochrana práva na život – zákazy se má přeci zabránit v přístupu ke zbraním těm, kteří by chtěli životy ostatních ohrožovat). Navrhovaná změna čl. 6 Listiny má v tomto ohledu říci, že držení a použití zbraní nelze interpretovat jednostranně zaujatě jen jako ohrožení, ale může se jednat i o nástroj ochrany základního práva na život, a také, má-li být toto právo uskutečnitelné, musí být omezování držení zbraní efektivně použitelných k ochranně života vždy přísně posouzeno testem proporcionality (tj. posuzuje se něco o krok dále – již samo držení zbraní – než v případě posuzování proporcionality konkrétního zakotvení toliko samotných okolností vylučujících protiprávnost, které jen znamenají, že se lze bránit, ale v nejistotě, resp. na zákonodárci již je ponecháno jak, resp. čím). Z těchto důvodů nelze souhlasit ani se zpochybněním možnosti dovolat se takového práva u Ústavního soudu – ten by se pak nemohl tvářit, že dané ustanovení v Listině není, nebo že nemá žádný normativní obsah.
„Nemá to smysl bez navazujících zákonů“
Ale my už teď přece takový zákon máme. Je to právě ten zákon o zbraních, na který jsme právem hrdi a o kterém často i odpůrci zbraní hovoří jako o kvalitním zákonu, jež může být vzorem celému světu. Novela Listiny by pouze zakonzervovala to dobré, co máme.
„Budou vznikat nebezpečné domobrany a extremistické bojůvky, které budou brát zákon do vlastních rukou“
Rozhodně nebudou moci vznikat žádné rizikovější, než jaké v ČR již dnes bohužel máme. V současnosti se jedná se o organizované skupiny tvořené směsicí lidí s různou kvalitou přístupu k životu a jsou v nich jak lidé „podivní“, tak lidé zdravě normální. V současnosti se právě ti normální a státu užiteční nemají možnost kde jinde se sdružit, než i s těmi podivnými, a za tohoto stavu tedy nemají pro bezpečnost státu žádné reálné uplatnění. Program dobrovolné „branné spolky“, připravovaný již několik let Ministerstvem obrany, zajistí poměrně masivní podporu spolkům realizujícím branně-sportovní a technické aktivity v rámci dobrovolné přípravy občanů k obraně státu v míru mimo výkon branné povinnosti. Ministerstvo obrany plánuje novelu zákona předložit do konce roku 2019, a po jejím schválení se předpokládá vyčlenění rozpočtu cca 200 milionů korun ročně na podporu branných spolků, které pod kontrolou a garancí státu „vysají“ z potenciálních neřízených domobran spoustu normálních lidí, a právě takoví kvalitní dobrovolníci pak budou státu opravdu užiteční. Zmínění „podivní“ lidé a jejich domobrany tím naopak „odpadnou“, jelikož přijdou o velké množství členů a jako organizované skupiny ztratí smysl i sílu. U členů branných spolků se nepředpokládá držení jiných typů zbraní než těch, které jsou v současnosti považovány za civilní, a to v souladu se zákonem. Do státem kontrolovaných silových struktur se členové „branných spolků“ samozřejmě nedostanou, takže obavy z novodobých zlomyslných „pomocníků VB“ jsou naprosto liché. Nejde přitom o nový koncept, neboť například ve Finsku již přes třicet let takto skvěle funguje systém státních dobrovolných záloh.
„Lidé se budou neúměrně ozbrojovat“
Nebudou. Nikde v návrhu není nic o tom, že by se někde měly rozdávat zbraně či zjednodušovat a rozvolňovat podmínky pro jejich získání. Jak je uvedeno v návrhu: „za podmínek, které stanoví zákon“, tím je míněno stávající trestní zákon, zákon o zbraních a jiné příslušející zákony. Nové zákony o zbraních, které v současnosti připravuje Ministerstvo vnitra pro případ implementace evropské směrnice o zbraních, taktéž nepočítají s žádným rozvolňováním nároků na zbrojní průkaz. Ani mezi samotnými občany z řad držitelů zbraní nikdy nezaznívaly požadavky na rozvolnění a zmírnění, ale naopak na zachování stávajících vyváženě přísných pravidel pro zbrojní průkaz. Je to logické i férové: pokud za současné legislativy někdo získá zbrojní průkaz, tak musel splnit spoustu přísných podmínek, a tak rozhodně nebude podporovat ani požadovat, aby to jiný získal snadněji jakýmkoliv rozvolněním odborných, praktických, či snad zdravotních kritérií.
„Stát rezignuje na ochranu obyvatel, pro zajištění bezpečnosti máme policii, kterou si platíme“
Naopak, stát na nic nerezignuje, pro ochranu vnitřní bezpečnosti je tu stále primárně policie s pomocí obecní policie, a pro zajištění vnější bezpečnosti armáda. Do všech těchto složek investuje stát čím dál vyšší prostředky. Problém však je, že i kdybychom měli 10x více policistů a vojáků, a měli na ně desetinásobný rozpočet, tak stejně stát nemůže garantovat 100% bezpečnost občanům vždy, hned a všude. Stávajících cca 20 tisíc vojáků a cca 40 tisíc policistů nemůže při nejlepší vůli na 3 směny hlídat každý z 1,8 milionů domů v ČR, dokonce početně nemůže uhlídat ani každou z 82 tisíc ulic v ČR. Stát jen ústavním právem zaručí to, co je možné již dnes na zákonné úrovni. Stát občanům říká: „tam, kde Vás nikdo jiný už nemůže ochránit, tak tam Vám věříme, a svěřujeme možnost se účinně bránit vlastními silami i za pomoci zbraně“. Při řešení krizové situace je vždy lepší mít k dispozici kombinaci možných několikastupňových opatření. Profesionální řešení bývá nejkvalitnější, ale také nejpomalejší. Ani v běžnějších krizových životních situacích se nespoléháme vždy jen na dojezd profesionálů. Analogicky, když je někdo zdravotně v ohrožení života, tak vždy nespoléháme jen na jedinou možnost – na sanitku, ale často použijeme bezprostředně a rychle lékárničku nebo první pomoc před příjezdem profesionálních lékařů. A když začíná hořet, tak zpravidla bývá první na místě občan, který v krizové situaci použije hasicí přístroj nebo vodu, pak obvykle přijedou cvičení dobrovolní hasiči, a posléze profesionální hasiči.
„Civilista nemá potřebný výcvik k rozeznání vraha či teroristy a zásahu proti němu“
Tento mýtus shodí ze stolu již krátká exkurze na jakékoliv střelnici v ČR. Střelecká veřejnost u nás je mix civilistů, státních policistů, vojáků, obecních strážníků a celníků. Jejich střelecké výsledky v praxi ukazují, že pro schopnost vést nějakou účelnou a účinnou střelbu není až tak důležité, zda je člověk civil či člen nějaké ozbrojené složky, ale hlavně to, jak se daný člověk sám střelbě věnuje ve svém volném čase. A že by někdo nedokázal rozeznat vraha/teroristu např. od turisty? Pokud je někdo přítomen masakru, kde při útoku vraha lidé padají mrtví či zranění k zemi, tak bezpochyby i civilista je schopen rozeznat, že se jedná o teroristu-vraha a ne o turistu. Za posledních 12 let je mediálně známých 27 případů (tzn. reálně jich bude mnohem více), kdy ozbrojený civilista zabránil většímu masakru tím, že útočníka zneškodnil hned na začátku jeho útoku. V těchto případech při tom ani jednou nezranil nezúčastněnou osobu. Naopak, nebývá nikterak vzácné, že i profesionální policista či vycvičený voják selže v krizové situaci. Jsou to také jen lidé, intenzita a kvalita výcviku je všude různorodá a rozhoduje především fakt, zda trénují jen když v práci musí nebo trénují často a se zájmem.
„Je zbytečné podporovat zbraně, čím méně zbraní, i když legálních, tím menší kriminalita“
Kriminalita nesouvisí s množstvím legálních zbraní ve společnosti. Např. ve Švýcarsku má svoji samonabíjecí pušku doma téměř každý zdravý dospělý muž – jako člen miličního systému, a přitom Švýcarsko patří k nejvíce bezpečným zemím s nízkou kriminalitou. Je samozřejmě dobré, když má stát co nejvíce zbraní pod svou kontrolou. Jakýmikoliv neuváženými snahami o odzbrojení slušné veřejnosti se však závažná kriminalita prokazatelně vždy výrazně zvýšila. Zbraně pak zůstanou hlavně zločincům. Po případném zavedení restrikcí mnozí lidé (v dnešní nejisté době) buď koupí na ulici nějakou nelegální zbraň, anebo stávající legální zbraně mohou dostat do ilegality tím, že původně legální zbraň „ztratí“ nebo např. pozůstalí „zapomenou“, kde se zděděné zbraně nacházely.
„Jde to i bez změny Ústavy. Ústava přece není trhací kalendář“
Ano, tohle je trochu pravda, ale zase platí ono známé TEĎ momentálně je to pravda. Při současných globálních tlacích na zakazování všeho možného a při nebezpečí, že vlivem toho může v budoucnosti zvítězit ve volbách nějaký opravdový extrémistický populista, je ústavně podložený právní rámec řádově mnohem vyšší pojistkou toho, že tento současný stav vydrží všechny možné politické otřesy, než když to bude jen prostý zákon. A přitom je nutné opětovně zdůraznit, že do textu samotné Ústavy návrh nesahá, pouze se doplňuje nové právo do Listiny základních práv a svobod, která je součástí našeho ústavního pořádku. Zajímavostí je, že naposled byla Listina měněna před 20-ti lety, a to v neprospěch občanů, když byla prodloužena lhůta pro policejní zadržení bez souhlasu soudu z 24 na 48 hodin. Nyní by měla být základní práva osob na život a jeho obranu v Listině naopak posílena, přitom za jasně podmínek stanovených zákonem, což navíc povede ke zvýšení právní jistoty velkého množství zákona dbalých občanů.
„Jsme bezpečná země, tak proč se tím zabývat?“
Važme si toho, že prožíváme dlouhou dobu míru, a že podle globálních žebříčků stále patříme mezi nejbezpečnější země světa. Nelze však usnout na vavřínech. Ústavní rámec je záruka mnohem pevnějšího ukotvení našeho současného, příslušnými zákony daného stavu, který za kvalitní považují často i samotní odpůrci zbraní v Ústavě. Když vidíme, jak krátkozrace v jiných zemích západně od nás, pod rouškou boje proti terorismu, kontraproduktivně odzbrojují bezúhonné občany a osekávají jejich práva, což však zjevně ani statisticky bezpečnost a snížení zločinnosti a terorismu nepřináší, tak je nasnadě, že garance ústavního práva občanů na zbraň u nás, je praktickým i symbolickým krokem k zachování vnitřní i vnější bezpečnosti nás všech do budoucna.